Tam Coc, Ninh Binh

Znáte ten pocit, když nasednete do autobusu s lůžkovou úpravou a máte ho celý pro sebe? Ne? Tak to se vám vůbec nedivím, protože tohle se prostě u nás, a možná ani nikde jinde na světě, neděje. Až teda asi na Vietnam.

Když jsme dorazili do dopravní agentury, paní o nás hned věděla a za pár minut k nám přišel pan řidič, který chtěl vědět adresu našeho hotelu. To působilo maličko zvláštně, protože většinou vás autobus doveze do nějaké stanice, odkud jdete buď pěšky, a nebo taxíkem, takže na co by sakra potřeboval přesnou adresu hotelu? No přece na to, aby nás mohl vysadit přímo u něj.

Z této situace jsme si tak nějak odvodili, že s námi asi na stejné místo pojede víc lidí. Opak byl ale pravdou. Nasedli jsme do prázdného autobusu, kde jsme dostali i taštičku s pitím, buchtou a vlhčenými ubrousky a vydali jsme se na cestu.

Když však ale ani ve větším městě, které bylo po cestě, nikdo nepřistoupil, začalo nám docházet, že fakt asi nikdo další nedojde. Byl to zvláštní pocit, protože se na jednu stranu radujete, že se vlastně stal zázrak a celý bus patří jen vám a nemusíte sdílet prostor s otravnými turisty. Na stranu druhou si říkáte, jestli jste se právě nestali součástí obchodu s bílým masem a jestli mile vypadající řidič není sériový vrah.

Do Ninh Binhu jsme naštěstí dorazili v pořádku, a dokonce nám hned po příjezdu dali pokoj. Co víc si přát?

Protože cesta nebyla nijak náročná, vydali jsme se na průzkum městečka. To na nás zapůsobilo velmi pozitivně, protože tady mají spoustu krásných kaváren a restaurací a vesměs za dobré ceny. Do jedné restaurace jsme si i zašli na oběd a nejen, že jsme si velmi pochutnali, ale ještě nám slečna, hned po tom, co jsme si objednali, donesla karty.

 Další den jsme si půjčili kola a vydali jsme se na průzkum okolí. Kola byly starší a sedátka nešla úplně zvednout, takže na ujetí desítek kilometrů to rozhodně nebylo, ale na naše pojíždění to stačilo.

 Prvně jsme se vydali na Bich Dong Pagodu, krásné místo vybudované napůl ve skále. Vyšli jsme po schodech nahoru, a když už jsme si myslely, že cesta tam končí, vynořili se zpoza rožku lidi a my jsme se to tam vydali prozkoumat. 

A tím že jsme se začali velmi přehřívat, jsme se na nějakou další cestu či místo mohly vyprdout a jeli jsme se osprchovat na hotel, a pak se spokojeně vydali na jídlo.

No a jakmile odpoledne zalezlo trochu slunce, tak jsme skočili zase na kola a jeli jsme najít nějaké místečko na odpolední kafíčko. 

Před kávou jsme se ještě zastavili na místě Buffalo Cave, což je jenom jedna velká turistická past. To, že už v lístku máte drink zdarma a ještě můžete krmit kachničky, by mělo smrdět, ale my si řekli, že když už jsme si sem dojeli, tak se tam aspoň podíváme. 

Usmlouvali jsme snížení ceny, neboť jsme o drink ani krmení zájem neměli. Projít celý areál nám zabralo asi 15 minut a do žádné jeskyně jsme se nedostali, neboť to byla jenom velká díra ve skále.

Ale řekli jsme si, že si tím nenecháme zkazit odpoledne a dáme si dobrou kávu. No a tak jsme se rozhodly konečně vyzkoušet Egg Coffee (vaječná káva). Na nás obě to nijak zvlášť nezapůsobilo. Chuť připomínala něco jako tiramisu, ale s takovým zvláštním podtónem. No káva s kokosovým mlékem u nás stále drží první místo.

Další den byl plán vstát brzo, neboť jsme chtěli vylézt na vrcholek Mua Cave. No, ale ve vstávání brzo stále nejsme mástři, spíš lúzři, tak jsme se na Mua Cave dostaly až kolem 9, což nebyl vůbec ideál. 

Po příjezdu se z nás stali zase amatéři a nechali jsme se napálit. A čím že to? Asi 200 metrů před areálem na nás hned vyběhla ženská s lístky, co nás nechtěla pustit dál a řekla nám, že dál už jet nemůžeme, že tam pak už parkování pro kola není. Celé to bylo jakési divné, ale tím že tam bylo spoustu dalších kol a akorát to tam parkovali i další, tak jsme to tam nechali a zaplatily 20 000 dongů. Jak jsme ale šli dál směrem ke vchodu, hádejte co jsme viděli, samozřejmě že tam bylo další parkování a ještě levnější. Takže poučení pro příště, nikomu nic nevěřte. 

Schody byly ze začátku hezky symetrické a stoupání bylo celkem v pohodě, až teda na náš dech (vlhkost ten den byla okolo 85 procent). Až rozcestí, kde si můžete vylézt buď na jednu, nebo na druhou vyhlídku, začaly být schody vysoké jak kráva a strašně kluzké, takže naprosto ideální kombinace. 

A my tím že nejsme máčky, jsme chtěly vylézt na obě dvě strany, občas se nám trošku zamotala hlava a udělalo nevolno, ale výšlap jsme zvládly. A oproti Thajsku a výšlapu na velkého Buddhu, kde to sice mělo víc schodů, nám tohle přišlo malinko horší neboť vedro a vlhko byly příšerné.

Další den ráno jsme vyrazili na kolech směr Trang An, což bylo asi 10 kilometrů projížďka. Plán byl zase dojet dřív, ale tentokrát jsme dojeli ještě později a to o půl 10. A dokážete si představit ty hordy lidí, a ty fronty. Hned jsme si říkali, kam jsme to zase vyjeli.

I tak jsme zamířili koupit si lístek na loďku a podle mapky jsme si zvolily trasu číslo 3. Po půlhodinovém stání ve frontě a menší mačkanici u výběru lodí jsme se konečně dostali na řadu a nasedli.

Celá plavba trvala asi 3 hodinky, takže pokud se tam někdy dostanete vemte si pití a svačinku. Nejkrásnější úsek byla plavba v kilometr dlouhé  jeskyni, která byla nádherně osvětlená. 

Moc se nám líbilo plout mezi skalami a kolem různých menších chrámů, u kterých nám paní, co loďku pádlovala, vždycky zastavila. 

Krasová oblast Trang An byla roku 2014 zařazena na seznam UNESCO. 

Poslední den už nás čekal odjezd na nové místo, ale to už přebíhám, v tento den jsme zažili nečekané dobrodružství. Potkali jsme se zase s Lisou, z holčinou, se kterou jsme se seznámili v Sapě.

Šli jsme se projít po městě, dali si dobré kafe a tím, že je městečko malé, jsme asi po 2 hodinách vyčerpali věci, co dělat. Tak Lisu napadlo vyjet do většího města, podívat se po jiných Pagodách a dát si nějaké jídlo. 

A jak jinak se tam dostat, než že všechny tři naskáčeme na jeden skútr a prostě pojedeme, však místní to tady dělají běžně. Lisa, ta nejmenší z nás, se toho chopila jako zkušená řidička a dopravila nás na místo.

Okolo sedmé večer jsme nasedly na taxi, který nás dovezl na zastávku na noční autobus směr Hue. A pokud si někdo z vás pamatuje na ty mladé Francouze (Nina a Gi), které jsme potkaly na lodi v Cat Bě, tak ty jsme spatřili, jakmile jsme vystoupili z taxíku. Ukázalo se, že jedou sice jiným autobusem, ale také do Hue. Toto setkání nám alespoň zpříjemnilo čekání.